Rumunsko – 28.7 2025 – 10.8 2025

Tak konečně nastal dlouho očekavaný den a my vyrážíme do Rumunska. Byl jsem tam jako malý kluk ale to už si moc nepamatuji a tak se tam chci zase po těch dlouhých letech podívat. Cesta ubíhá nádherně a my jsme za chvili na hranicích Rumunska. Ty jen projíždíme a pokračujeme dál a dál až do těch nádherných míst překrásné přírody a to pohoří Faragasan. Je to tam samá zatáčka a my pomalu stoupáme výš a výš. Za chvili vidíme prvního medvěda jak si majestátně,ale i trochu bojácně vykračuje kolem lesa.

Je to nádherný pohled,silnice nás zavede až na uplný konec pohoří kde sledujeme klikaticí se cestu, vodopády no něco uchvatného. Opět vidíme spousty medvědů,kteří mají tlapky opřene o malou zídku a vyhlíží turisty kdo jim co hodí. No a přijíždíme ke překrásné přehradě.Je uměle vytvořena,ale to je nádhera.Jdeme si ji projít a potom už opět pokračujeme po silnici dolů kde nás zastaví plné stádo ovcí a beranů. No musíme čekat,jsou jich mraky a zaberou celou silnici.Tak poslední kusy popohání psy a my jedem zase dál až do kempu pod hradem kde kdysi žil obavaný hrabě Drákula,zvaný taky jako Vlado napichovač,nebot nechaval své zajatce napichovat na kůl.

Tak přespíme a hurá na hrad,jsem opravdu zvědavý jestli to vyjdu.Přijeli jsme před vstup a já zaparkoval s tim že hurá a jdeme,ale ono to tak nefunguje.Vždy se chodí jen v určený čas a tak jsme zajeli do místního kempu s tím,že doplníme vše nám chybí a ráno vyrazíme.Byl jsem doslova natěšený.No času spousty a tak se jdeme projít po oklí,zajdem i na večeři. Při procházce všude vidím cedule – pozor medvěd a tak se radeji vrátíme. Pavla mi v autě udelá kafe a kdž chce umýt hrnečet ozvalo se jen syčení a došla voda. No nic vezmu konev a vyrazím na recepci,kde doslova z kohoutku čurá voda Čekam a při další konvi jdu na silnici a koukám kolik Čechů tu je,kdy zrovna tam kde jsme včra stáli vylezl ohroný medvěd.Já nevěřil, koukám na něho a on kouká na mě,byl tak 15m ode mě.Recepční na mě volá at jdu okamžitě na recepci a ta vyklízím pole a mědvěd leze do popelnice.Musel být strašně hladový když přebrodil řeknu a vylezl po vysoké zdi ž k nám. Auta zastavovala aby si ho vyfotila,ale medvěda zajímala popelnice a to co bylo v ní. Za chvili přijeli policajci a troubením a střelbou do vzduchu medvěda vrátila zase do přírody. Medvěd pelášil zase do lesa, já vím že musel nadávat,ale opět byl klid.

No jelikož jsme propásli vchod na hrad v 9 hodin,museli jsme čekat do 11.Čeká mě 1500 prudkých schodů do vrchu,ale co je to pro mě,chlácholím se v duchu. Ale i tento čas nastal a já stojíc přímo u vchodu jako závodní kůň,jen vyrazit až se vrátka otevřou.Na startovní pole se staví důchodci různých národů, dorazí i škola,ale ta nám musí dát pul hoinový náskok,asi vzhledem k věku účatníků,nevím. A pozor,vrátka se otevírají,ještě zaplatit vstup a vyrážím jako hřebec vzhůru vstříc novým dorodužstvím. Srdce tluče o trochu víc,tep se zrychluje a mám docela slušný náskok,za mnou už se hrnou duchodci něco remcajíc a jiná verbež které se snažím utéci abych tam byl první, ale co je? co se děje? Nemohu dýchat, srdce bije jako o závod,nohy ztěžkli, a ja začínám zpomalovat až se zastavím uplně a těžce oddychuji.

Další a další návštěvnici se přibližují a já nabraje trocha sil opět vyrážím k útoku. Ale za první zatáčkou odpadám uplně,už nemohu, těžce dýchám, ruce se třesou, o nohách ani nemluvím, přestávám i vidět a už slyším první kroky jak mě předbíhají. Ne,to nedopustím,opět vyrážím na trať a jako zběsilí je předbíhám, ale tím jsem skončil, vyčerpal jsem poslední zbytky sil. Opět usedám na lavičku a už ani nevím jak se jmenuji. Tupě zírám do davu, který mě předbíhá, důchodci s berlemi, hluchý, slepý,bez nohou bez rukou, jdou stále dál a dál…občas mě nejaká babizna přetáhne holí, abych uhnul a nepřekážel a něco zamumlá, a já tu sedím jako ta holota, hrozný to pocit. Z dalky slyším řev,to vypustili na trať školu, která se žene taky nahoru. Pomalu vstávám když mě „hadi“ se smíchem předbíhají a vydávám se na další a poslední cestu. Jsem doslova zhnusen nad mou fyzičkou, jediná Pavla můj anděl na mě porád čeká a dodává mi odvahu k výstupu a tu strašnou horu k mému cíli.

Když jsem už uplně poslední a potkávám lidi, kteří se už vrací dolů konečně i já se dostavám na vrchol.. Sláva, chtěl jsem zařvat jako Venclovský ,když přeplaval kanal La Manche “ Ja su tak štastný“ ale neměl jsem sil vydat jediný hlásek. Již vidím babizny jak schází ze schudků a vydavají se po hodině zase zpět, zatím co já jsem teprve přišel, no nic ,opřu se o zábradlí a dělám jako že se fotím,ale jejich výězný škleb jsem zaznamenal, ano…byl jsem potupen a chrastění holí mi bude připomínat tuto prohru. Důchodci odchází a baba se otočí a zvedne berlu na pozdrav a já se konečně dostavam na hrad. Jake ale zklamání mé ,když zjistím,že je to jen rozhledna, že tam z hradu nic nezustalo, smutně se procházím okolo zdí kdysi bývalého hradu, udělám pár fotek a opět vyrážíme 1500 schodů zase dolu.

To už bylo jiné kafe,tady to šlo docela dobře a asi po pul hodině se dostáváme do kempu. Ještě se jednou podívám na zbytky hradu a schody,které mě málem stáli život, unava se dostavuje,ale my musíme zase dál.Startuji motor a hurá k moři….

Příjezd do letoviska Mamaia byl docela rychlý i když jsme měli před sebou něco okolo 450km,tak se jelo po dalnici docela rychle. Zaparkujeme v kempu GPM v sekci D,která je určena pro karavany a obytnaky které chtěli být co nejblíže k moři.Jdem na oblídku a na obed do restaurace a pak už k moři. Černé moře má jako jediné tady u nás pořádné vlny a to nás bavilo. Taky jsme udelali nějaký ten výlet na kole,ale spíš jsme se opalovali a odpočívali v klidu mořských vln. Byla to nádherná dovolená a my se tam jistě někdy zase vrátíme.